24.12. 2012 (17:15) Merry Christmas and a Happy New Year, Mothafuckas 8D

Pesterchum: LethalNemesis(LN)

...ummm...on nějaký je?

11. února 2011 v 20:09 | Leni-chan |  Téma týdne
Nikdy nezkoušejte psát článek na téma Smysl života poté, co se vrátíte z pohřbu. Nevzejde z toho nic dobrého. Ale můj názor byl stejný ještě před tím, než jsem na ten pohřeb šla a dokonce ještě před tím, než jsem se vůbec dozvěděla, že babiččina sestra umřela. Pokusím se to trochu zkrátit, snad to vyjde.


Narodíme se. Prvních pár měsíců jsme zcela závislí na rodičích, dalších téměř dvacet(a možná i víc, pokud se rozhodneme pro studium na vysoké) bychom se bez nich v podstatě taky neobešli. Chodíme do školy, učíme se spoustu věcí, které nás mnohdy nezajímají a nebaví, když máme "štěstí", spolužáci si z nás udělají boxovací pytel, učitelé se neztotožní s naším způsobem uvažování a ze života nám udělají peklo. Když už jsme starší, přijde puberta, všechny ty prapodivné změny, díky kterým v pozdějším věku budeme moct mít děti, pak strašák zvaný maturita(nyní ještě trochu víc děsivá věc, když ji přikrášlíme slovem "státní"). No, potom vysoká a nebo práce, buď jak buď, nic moc.
No, kažopádně, průměrný člověk si časem najde práci, založí rodinu, zapadne do takové nemastné-neslané rutiny, a pak najednou vidí své předky umírat, děti opouštět domov, a než se naděje, sám leží na smrtelné posteli.
A kde je v tomhle smysl?
Ekologické aktivisty sice nesnáším a sama nežiju "zeleně", ale když se na to tak podívám, tahle planeta by se měla líp bez nás. Vždyť jediné, co za těch 70-80 let uděláme je, že Zemi znečistíme a uděláme zase o něco ošklivější pro naše děti, které ji ještě více zničí pro ty svoje. Za celý náš život se taky stane máloco pozoruhodného, a ať už se nám daří sebevíc, přesto vidíme své blízké trpět, umírat, časem ztrácíme všechno, na čem nám záleží, až pak sami umřeme.
Možná to někdo vidí jinak, možná někdo bude poukazovat na hezké věci, které se nám můžou stát(a někdy i stanou;)), ale já jsem prostě škarohlíd a mám za to, že nejlepší je se vůbec nenarodit. Možná, kdybychom žili déle, byli inteligentnější, mohli nějak ovlivňovat (což naštěstí nedokážeme, aspoň zatím) existenci celého vesmíru(a těch dalších, je-li jich více), mělo by to všechno smysl. Takhle je to sice hezké, ale pro mě to naprosto postrádá logiku.
A...koneckonců, nevím, jestli tohle zastával zrovna Freud, každopádně v psychologii jsme se jednou učili: "Cílem života je (zplodit potomstvo) a zemřít." Moudré to rčení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kim Kim | 11. února 2011 v 20:17 | Reagovat

naprosto souhlasím xD nejlepší konec.....

2 agrenej agrenej | E-mail | Web | 11. února 2011 v 20:23 | Reagovat

Život je hold takový, jaký si "vybereš". Člověk se štěstím si ho užívá více a ten, koho provází smůla, ho bude jen proklínat. Stránky jsou prázdné. Otázkou je, jak je chceš popsat.

Je fakt, že z pohřbu se vždy odchází s těžkou hlavou. Pokaždé, když jsem jej opouštěl, ptal jsem se "Proč?". Ale odpověď se mi nevrátila. V jedné věci mi ale ty smutné okamžiky pomohly. Dokázal jsem se rozhodnout, že jejich příjmení, které nosím i já, nehodlám nijak zahanbit.

"Cílem života je (zplodit potomstvo) a zemřít." Je to pravda, ale v tom, že první polovina se očekává a druhá je nevyhnutelná, ale život je i vše mezi tím. No ne? :-)

3 Leni-chan Leni-chan | Web | 11. února 2011 v 23:18 | Reagovat

[2]: No, právě že s tím vybíráním mám občas trochu problémy, hlavně díky mé nemožné povaze a naprosté neschopnosti jednat s lidmi.
Já na pohřbu byla zatím čtyřikrát, a vždycky...no, nevím. Nebrečela jsem, jenom to ve mně zanechalo takovou prázdnotu. A otázku proč. Proč se vlastně narodíme, když máme stejně jednou umřít-a všichni, na jejichž pohřbu jsem byla, neměli odchod ze světa lehký.

Ale jo. Můj život je sice kapku na houby, ale dokážu si ho užívat, v rámci možností. A navíc, taky se říká:"Life is a bitch. So fuck it hard!";)

4 Starsy Starsy | Web | 30. května 2011 v 14:52 | Reagovat

Život je takový, a jiný už nebude.
Jinak souhlasím.
Život nemá logiku, život je prostě život.

5 Leni-chan Leni-chan | Web | 30. května 2011 v 15:26 | Reagovat

[4]: ...jasně, stručně, výstižně:)

6 Stormate Stormate | Web | 26. prosince 2011 v 15:51 | Reagovat

V bříšku těchotné ženy byla dvě miminka.
První se druhého zeptalo: Věříš v život po porodu?
Druhé: Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
První: Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
Druhé: To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
První: No to je přece nesmysl: Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu – život po porodu je vyloučený, půpeční šňůra je už teď moc krátká.
Druhé: Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
První: Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
Druhé: No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvídíme mámu a ta se o nás postará.
První: Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
Druhé: No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
První: Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
Druhé: No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Tohle jsem před nějakou dobou viděla viset někomu na zdi. A překvapivě jsem zjistila, že to přesně vyjadřuje můj názor, abstraktní cestou. Nemůžeme něčemu plně rozumět, dokud se to nestane. Jestli je život po smrti, tak mrtví ví o nás, mi o nich ne. A přesně jako malá dítka z příběhu, i my je můžeme cítit, pokud chceme. Možná.

Nezáleží na tom, v co věříme. Stene se to, a možná že se znovu potkáme, jednoho dne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama